Něco o mně

Fotografuji už více než třicet let, většinu svého života. V deseti letech jsem dostal od táty svůj první kinofilmový fotoaparát (ještě ho mám) a od té doby jsem se foťáku nepustil. Po dědovi jsem zdědil fotokomoru a studentské míchání vývojek bylo dobrodružství s často mlhavými výsledky. Dnes už nemotám vlastnoručně film do kazet, ale fotím plně digitálně. Pořád se i na počítači věnuji vyvolání každé fotky, aby byla krásná.

Dlouhá léta jsem fotil amatérsky, nejprve na klasický film později digitálně. Byly to hlavně fotky rodiny a z cest do hor i cizích zemí, prostě proto, že rád cestuji a mám krásnou ženu i děti. Nakonec to bylo právě focení dětí, kdy mne moje touha po krásných fotkách postrčila k tomu, abych se zapsal do večerních kurzů focení a začal fotit lépe. A po mnoha postupných krůčcích jsem se i díky podpoře své ženy rozhodl začít fotografovat profesionálně.

Přes reportážní fotografie z hokejbalových zápasů a soutěží v orientálních tancích jsem nakonec doputoval k portrétní fotografii. Než jsem do jejích tajů pořádně pronikl, myslel jsem si, že práce v ateliéru je nudná a neustálé focení tváří jednotvárné. Víc jsem se mýlit nemohl – interakce s lidmi, snaha zachytit jejich výraz, pro mne dělá z každého ateliérového focení nové dobrodružství.

Nefotografuji pouze portréty, ale i svatby. Svatební focení je pro mne vždy pocit jak jízda na tobogánu. Nohy se mi už netřesou tak, jako na mé vlastní svatbě, ale svatby se snažím zachytit tak, aby na fotkách byly všechny důležité události, ale hlavně nálada, pocity. A protože moje svatební album je stále zdroj krásných vzpomínek, fotím fotky tak, aby se k nim i moje zákazníci rádi vraceli.

Kromě portrétů fotografuji i reportážní fotografie především ze společenských akcí. V poslední době nejraději fotografuji různé klubové koncerty, protože atmosféra malé komorní akce je mojí introvertní duši velmi blízká. Podobným typem focení jsou vernisáže výstav, firemní večírky nebo různé dobročinné akce.