Jsem hrdým vlastníkem objektivu značky Canon. Je to opravdu kanón a mám ho rád. Prostě si fotograficky vyhovujeme. Já mám rád fotky ostré s hezky rozmazaným pozadím (machři tomu říkají bokeh, já rozmazané pozadí). No a on je umí přesně takové udělat. Naše námluvy byly zpočátku složité, nedal se jen tak lacino koupit. Ale nakonec jsem řekl ano a fotíme spolu. A jde nám to dobře. On hezky kreslí a já ho s láskou nosím a dávám pozor, abych s ním někde nekřápnul.

Minulý týden jsem byl v úterý fotit na krásné akci v Praze. Bylo to odpoledne meditací a dalších technik k aktivaci třetího oka. Intuice, chcete-li něco, co zní méně esotericky. Ale o téhle akci asi jindy. Z focení jsem přijel domů o půlnoci, bágl s věcmi padl v obýváku na podlahu a pak jsem se druhý den věnoval zpracování fotek. A dalším věcem. No a v pátek na mne padla uklízivá nálada, že bych ten batoh mohl odnést z obýváku do pracovny, ať přes něj pořád neskáču. Hodil jsem batoh na rameno, foťák do ruky, vyhopkal jsem po schodech do patra, v pracovně u stolu se otočil a … bác. Za zadkem se mi ozvala jakási rána. Docela slušná rána. Po zhruba 5 pikovteřinách analýzy mi došlo, která z věcí to asi byla. Podle sluchu tak 1,5 kila skla, kovu a plastu. A taky, že jo. Na podlaze za mnou se koulel ten oblíbený objektiv…

… v první chvíli by se ve mně krve nedořezal, ale pak jsem přistoupil k diagnostice a první pomoci. Snad budu mít štěstí. Naštěstí pád z výšky pasu na dřevěnou podlahu není úplně nejtvrdší varianta. Při rychlém kouknutí skrz skla jsem s úlevou shledal, že čočky jsou v pořádku. Minimálně vcelku. Všechna točítka se točí a nic neupadává. Ale když jsem objektiv nasadil na tělo, už to tak dobré nebylo. Ostření ostřilo, ale objektiv se pořád “cukal” - výhoda stabilizovaného objektivu je, že se s ním dá fotit ve větším šeru. Nevýhoda je, že je plný superjemné mechaniky, která se nárazem snadno zničí. Neměl jsem toho štěstí tak úplně plnou hrst. Ale člověk má být rád i za špetku toho štěstí.

A teď tu byla chvilka, kdy bych ještě vloni začal panikařit, lamentovat a vůbec dělat spoustu neproduktivních věcí. Těch, které by moje zoufalství neřešily, ale spíš zhoršovaly. Letos je ale letos a tak jsem velmi rychle eliminoval hysterii ze seznamu prostředků vhodných k řešení situace. Za pět minut jsem měl kontakt na servis a za půl hodiny odhad ceny i termínu opravy. Radost jsem z ani z jednoho neměl, ale i tak oprava byla rozhodně lepší, než objektiv položit na polici a mít z něj těžítko. A protože hlavní vlastnost chlapa je rozhodnost, popadl jsem objektiv a za hodinu už byl v rukou opraváře.

Nakonec vše krásně dopadlo (tím nemyslím ten objektiv na podlahu), ale oprava byla hotová za tři dny místo dvou týdnů a ani nestála tolik, kolik původně v AWH servisu odhadovali. Jsem naprosto spokojený s jejich ochotou a rychlostí opravy.

Teď už zase můžeme spolu s objektivem dělat hezké fotky. A já si budu pamatovat, že zipy na fotobatohu mají docela význam. Pro techniku i pro moji peněženku.